České divadlo

České divadlo.cz

Skočit na obsah

Kritikova žeň (šeň): 5/2012

Jiří P. Kříž - 4. 6. 16:55

Tak nám zabili Ferdinanda a my jsme zase dostali přes držku!
Tak nějak by nejspíš hodnotil situaci Jaroslav Hašek, moje milé divadelnice a vážení divadelníci.
Jinak hlásím, že květen se obešel bez větších divadelních skandálů. Zdeněk Plachý v Brně už si držku definitivně nabil a svazáci vedení matkou pluku Marií Reslovou v Praze netrpělivě čekají, že si ji nabije i nové vedení Divadla Komedie, spojené s Evou Bergerovou a její Company.cz od Strašnického krematoria. Patřím jako bytostný optimista (s Janou Machalickou a Vladimírem Justem) do opačného tábora.

Chválím pořadatele ostravského festivalu Dream Factory (začíná teď o víkendu), že poskytlo důstojný prostor k smutnému loučení Dušana D. Pařízka a Davida Jařaba. Patřil jsem k obdivovatelům práce jejich Pražského komorního divadla v Divadle Komedie, a to už od chvíle, kdy do toho prostoru vstoupili - a ostatní spolu se zmíněnou matkou pluku hořce plakali nad odchodem Michala Dočekala a Jana Nebeského a brojili proti těm vetřelcům z Moravy a z Německa stejně, jako dnes hloupě plivají na „osvětlovačku z Ostravy“. A také je chválím, že hned nevystavilo červenou placku právě Strašnickému divadlu, které ve středu u Bezručů představí Štěpánkův jedovatý Testosteron (lepší než Svobodův v Kladně, glosu o inscenaci v ocelovém městě shodou okolnosti posílám) a Novotné Tiché dny v Mixing Part. Už o den dřív pak superlativy ověnčený Buranteatr z Brna uvede v Cooltour prezidentskou kampaň po americku, ale zároveň hodně i po česku, nazvanou Listopad. S listopadem roku 1989 blbci posmívaných pravdoláskařů nemá ten Zetelův kousek nic společného, to mi věřte. No a že je vyprodaný Welshův Ucpanej systém Dejvického divadla v režii Michala Vajdičky v pondělí v Divadle Petra Bezruče, to snad ani uvádět nemusím. Nabito na něm bylo i na zlínském Setkání / Stretnutiu. Lepší inscenaci rok 2012 zatím nepřinesl.

Když už jsem zmínil Zlín, ke zprávám (ani ne tak hodnotícím) o Setkání připojuji malou polemiku (Setkání 3) s redaktory festivalového zpravodaje. Nejde o to, že nastřelili tyč svatyně J. P. Kříže s pokusem tak trochu ho dehonestovat nálepkou >největší „milovník“ českého divadla<, přitom ho tak ani tata Klaus neoznačil, na rozdíl od svého „nejlepšího ministra školství“ z jemu k srdci přirostlé strany veverčí. Jde jen o princip: Když někoho odstřeluji, dám mu prostor k reakci. Tak jsme to s Jiřím Poláčkem, vychovaní Janem Skácelem, dělávali v ROK – Revui otevřené kultury: „nebýt s někým a některými proti jiným některým“. Ačkoli jsem Popravčí četě Nazdar poslal na všechny možné zlínské adresy 34 hodin před skončením festivalu (už zase z Prahy), odpověď ve zpravodaji neotiskli. Říkám tomu brněnská diskusní škola. Tak zacházeli v tamní mutaci Mladé fronty DNES s příspěvky Vladimíra Justa nebo Josefa Mlejnka, když psali proti jejímu mediálnímu lynči Zdenka Plachého, iniciovanému a organizovanému Břetislavem Rychlíkem a Janou Soukupovou s pilnou pomocí nádeníků Richarda Ermla a dalších sebenadřazujících se veleduchů Divadelních novin.

Když už jsem začal festivaly, teprve v červnu se s nimi roztrhne pytel, a největším kouskem bude určitě jako vždy Divadlo evropských regionů v Hradci Králové od 21. do 30. 6., potom názorem do diskuse je možná také příspěvek Loutkáři-Světový festival 2. Zejména česká účast loutkářských šejdířů ze souboru Loudadlo (kde se vzalo, tu se vzalo) na 16. Světovém festivalu loutkářského umění byla opravdu výživná.

Z květnových reflektovaných inscenací se k divadelním lahůdkám řadí Fričovo Bylo nás pět v Klicperově divadle a skandály ověnčená Drábkova Koule - také v Hradci. Sarkastický autor připsal do hry k atletkám Mileně (vrhačka) a Radmile (běžkyně) ještě zuřivou reportérku Sáru Tlachecí a Krále Václava Klauna I. Moc zajímavá je také Nuckollsova Maryša v ústeckém Činohéráku nebo Burešové Tři mušketýři v Dlouhé. O nepřekonatelném Vajdičkové Uspaným systému v DD a o Pitínského zlínské Oresteie jsem napsal do Literárek. - Viděl jsem ještě fantastického Páclova Ivanova v ostravském Národním divadle, ale kvůli festivalům jsem o něm nestačil v květnu napsat (beru si notebook na Dream Factory). Nesetkal jsem se v dobrém s koncepcí Duškovy Zkrocenky v Divadle Petra Bezruče. Zejména vousaté Kateřina, Bianka a Vdova probudili (to prosím je záměrná hrubka) mou sexistickou nesnášenlivost. Jiní kolegové ty nebohé chlapy v sukních ovšem brání, a tak je docela možné, že jsem zrovna měl své dny – to se každému kritikovi (kritičkám ne) přihodí. Určitě na Krocení zajdu znovu, třeba na Ostravaru na přelomu listopadu a prosince...

Nemívám ve zvyku propagovat deník, ve kterém pracuji, ale učiním jednou výjimku: Doporučuji vám zbavit se předsudků (někteří v bludech stále setrvávají) a číst Právo. Třeba zrovna dnešní vydání (sobota 2. června). Vévodí mu Dandův celostránkový rozhovor Schwarzenberg: Policie se už nebojí velkých papalášů. Doufám, že dojde i na koalici. Obsah – zase ten starý dobrý kníže. Škoda jen, že si pokazil dobré jméno čuněčím auditem. V souvislosti s rozhovory sluší se připomenout, že zrovna umřel jejich skvostný a nejenom za normalizace statečný autor Alexandr Kramer. Před časem se stalo módou (i v divadle) prosazovat Renatu Kalenskou z Lidových novin (nic proti ní nemám, ba spíš naopak), ale jenom Kramer dokázal rozběsnit třeba Milana Knížáka tak, že mu rval diktafon z ruky a přivřel mu ruku mezi futra (to v nekrolozích nikdo nepřipomněl) a jedno na pisatele výjimečně objektivní a vlídné hodnocení Kramerovy cesty napsal do Práva (ve čtvrtek) několikrát na redaktora také rozzuřený chlap z gulama – Mirek Topolánek... Jiří Hanák v sloupku Neomezené možnosti na komentářové str. 6 naděluje sarkasmy třešničkám, karafiátům i modrým ptákům reaguje tak na Filipovou pitomé prohlíšení, že v případě Rathovy kauzy může hrozit fašizující totalita. A připomíná Hanák onačejší soudnictví za časů setrvalého guru českých bolševických dinosaurů, jejich Klémy, co měl pod čepicí totality na rozdávání... Hanáka ctí noblesa a vědění nejlepšího a nejinteligentnějšího komentátora v Česku. I když nedávno umřeli další dva (Pavel Verner a Jiří Franěk), promluví vám z duše také Alexandr Mitrofanov (Zpátky na stromy? Není kam pospíchat) – nikoli Evropská unie, nýbrž naši rozkradači a šlendriáni jsou odpovědní za snižující se životní úroveň, výjimečně také Petr Uhl (Má Sněmovna vydat Ratha? Hlasujte!) a Eliška Wagnerová (Platba za výběr lékaře – restaurace poměrů z počátku 19. století). Osobně bych dodal, že také (ne)sociální systém nebo rozsah církevních restitucí směřuje někam tam, ba ještě hlouběji, k časům Rakouska před josefinskými a tereziánskými reformami...

Korunu všemu nasazuje na té šesté stránce nepřekonatelný a neumdlévající Vladimír Renčín, jako každý den, kdy Právo vychází: V posteli obklopen potomky a povědomými kuličkami a koulemi odpočívá těžce strádající, možná umírající starý brouk a odkazuje milované drobotině: „Domohl jsem se majetku... A proč, milí broučci? Protože jsem celý život věřil jenom hovnu.“

Tak pěkný červen, moji milí broučci.

Hezky

Jiří P. Kříž

Hodnocení článku

Nejlepší známka je 1, nejhorší známka je 5.
TOPlist SEO Rozcestník